Historie rafinérsko-petrochemického výzkumu v Chemparku Záluží
Zdejší výzkum byl motivován poválečnou situací, kdy bylo potřeba vyrábět paliva pro Československo, aniž existovaly jiné zdroje. Zpracovávalo se uhlí a brzy bylo potřeba přejít na binární surovinovou bázi, tedy uhlí a ropu. Továrna byla poničena, němečtí odborníci byli odsunuti. V padesátých letech bylo uvaleno embargo na dovoz západních katalyzátorů i pokročilých technologií.
Štěstím pro litvínovský výzkum bylo i to, že se zde sešla skupina nadšených mladých inženýrů, kteří se nelehkého úkolu ujali.
Bylo potřeba vybudovat jak rozvojové, tak provozní laboratoře. Ty se v roce 1952 vyprofilovaly Výzkumného ústavu pro chemické využití uhlí (VÚCHVU), který měl v dobách svého největšího rozmachu až 300 zaměstnanců. Od roku 1962 působil se stejnou zkratkou jako Výzkumný ústav pro chemické využití uhlovodíků.
Profil tohoto ústavu kopíroval rozvoj továrny, která byla až do roku 1972 zaměřena na společné chemické zpracování uhlí a ropy. Od 70. let probíhal významný rozvoj podniku, který spočíval v kapacitním nárůstu výroby. Rozvoj se prohluboval množstevně (ropovod Družba) i kvalitativně (rozvoj hlubokého zpracování ropy, petrochemie a výroba polymerů). Výzkum výroby polymerů ovšem zabezpečoval VÚMCH (Výzkumný ústav makromolekulární chemie, dnešní Polymer institut Brno).
Výzkum byl motivován potřebou studia tzv. co-processingu obou surovin. Od roku 1972, kdy bylo zastaveno chemické zpracování uhlí, se jednalo o rozvoj čistě ropných procesů. VÚCHVU se nadále orientoval na výzkum vlastních heterogenně katalyzovaných procesů. Efekt vlastního výzkumu spočíval v tom, že zdejší výroba motorových paliv i polymerů odpovídala standardní evropské úrovni.
V rámci politických změn během 90. let, které se významně dotkly organizace českého chemického průmyslu, byl VÚCHVU přejmenován na Výzkumné a vývojové centrum Chemopetrol (VVC). Výzkum zde pokračoval podle potřeb podniku, zejména v oblasti katalytických procesů. Probíhal ovšem v prostředí konkurence dalších výzkumných pracovišť pozdějších vlastníků rafinerie - firem Shell, Agip a Conoco. To, že zdejší výzkum přečkal i toto období, ukazuje na jeho standardní evropskou úroveň. V rámci dalších organizačních změn probíhajících v té době v Unipetrolu byl úsek VVC spojen s tehdy samostatnou akciovou společností VÚAnCh.